Teorie odcizení a informační chování
Pojmem odcizení označujeme situace, kdy jako tvůrci sociální reality získáváme pocit, že ztrácíme kontrolu nad svými výtvory a stáváme se obětmi sil, které jsme sami uvedli do chodu.
Geneze teorie
Termín odcizení prošel jako filozofický terminus technicus v podstatě celou dosavadní západní tradicí, počínaje novoplatonismem přes křesťanskou filozofii a teologii, novověkou politickou filozofii, hegelovský idealismus až po marxismus a neomarxismus. Zhruba od 2. poloviny 20. století se stává předmětem zájmu empirických věd, konkrétně sociologie a sociální psychologie.
Pvní zpracování pojmu odcizení v dějinách filozofie můžeme přiřknout G. W. F. Hegelovi, pro kterého jsou dějiny lidstva příznačné neustálým růstem lidského poznání, prostřednictvím něhož dochází k sebepoznání. K povaze člověka lze proniknout pouze prostřednictvím porozumění jeho dějinám, které si sám utváří. Hegel taktéž prohlašoval, že každá filozofie odráží zkušenosti své doby, dostává se do ní praktické a historické jednání lidí a jejich společností.[1]
Na Hegelovo pojetí navazuje Ludwig Feuerbach, který tento fenomén spojuje především s odcizením náboženským, kdy se lidé zbavují svých nejlepších vlastností, které projektují mimo své bytí a zpředmětňují z nich boha, čímž se v důsledku odcizují své lidské podstatě. Feuerbach tvrdí, že jediným způsobem, jakým lze toto odcizení překonat, je zrušení náboženství.[2]
Z hegelovsko-feuerbachovského pojmu odcizení vychází Karl Marx.
Marxova teorie odcizení
Marxismus je stále živým, studovaným a rozvíjeným myšlenkovým proudem. Stejně jako fenomenologie a existencialismus i marxismus je určitou odpovědí na postavení člověka ve světě v době, která může být pocitována jako krizová. Jedná se především o humanistickou filozofii řešící společenské problémy, které můžeme pro potřeby tohoto článku zjednodušit na zvěcnění vztahů mezi lidmi a vzájemné odcizení.
Marx formuluje teorii odcizení v několika rovinách. Pod vlivem Feuerbacha hovoří mladý Marx o náboženském odcizení, kdy se člověk oprošťuje od své vlastní podstaty projektované do ideje boha, odcizení je živeno neschopností člověka kontrolovat podmínky své existence.
V souvislosti s kritikou Hegelova pojetí státu, jako instituce stojící nad občanskou společností, hovoří o politickém odcizení. Byrokratická státní správa je tak odcizena jednotlivcům, kterým má prvoplánově sloužit. Primárně však Marx nehledá příčinu lidského odcizení v náboženství nebo ve státu, ale pátrá po jeho sociální příčině, která může vést ke konkretizaci problému a způsobu jeho odstranění. [3]
Jak tedy Marx teorii odcizení vykládá? Materialisticky. V ekonomické rovině považuje za odcizující takovou práci, která je vynucena jako prostředek fyzické reprodukce, která svým aspektem nevede k rozvoji člověka. Pracovník ztrácí schopnost určovat svůj život a osud, je zbaven práva koncipovat sám sebe jako majitele svých činů a ztrácí možnost definovat si vztahy s ostatními lidmi. Pracovní proces má odcizující charakter v podmínkách soukromého vlastnictví výrobních prostředků, přílišné míry dělby práce a zbožního charakteru výroby — pojem odcizení je nahrazován koncepcí zbožního fetišismu.[4]
Marx svá tvrzení postavil na myšlence, že se lidstvo ztratilo v Hegelových dějinných obdobích a jeho politické ideologie mají představovat návrat invdividuí k sobě samým jakožto bytostem společenským. Odcizení rozlišuje na 4 základní druhy: od podstaty člověka (Gattungwesen), z jejich produktu, z výrobního aktu a od ostatních pracovníků. [5]
Frankfurtská škola
Moderní koncepci odcizení představují příslušníci sociálně filozofické školy vznikající ve 20. století. Představitelé frankfurtské školy kritizovali kapitalistickou i socialistickou soudobou společnost, řešení viděli v očištění kulturních i mravních hodnot a v novém pojetí sociální stránky člověka. Cílem školy bylo emancipovat člověka od společenských tlaků, demystifikovat ideologické argumenty obhájců kapitalismu a liberalismu a připravit radikální společenské změny.
Erich Fromm, jeden z nejznámějších představitelů frankfurtské školy, definuje odcizení jako druh zkušenosti, kdy dotyčný vnímá sebe samého jako cizince, nevnímá se jako bod svého vesmíru, původce svých činů, ale cítí, že se jeho činy a jejich důsledky staly jeho pány, které poslouchá (a možná adoruje). Takto odcizený člověk ztratil kontakt sám se sebou i s ostatními lidmy. Příčinu odcizení člověka sobě samému hledá Fromm v lidské orientaci na modus vlastnění, který převládá nad modem bytí. Člověk tak vzniká teprve prostřednictvím věcí, které vlastní, svojí společenskou úlohou; vnímá se jako zboží, směnou hodnotu. K tomu, aby se člověk odcizený sobě opět přivedl k plnohodnotnému životu musí vědomě změnit způsob života v souladu s proměnou charamkteru.[6]
Sociologický a sociálně-psychologický pojem odcizení
V sociologii lze obecně označit odcizení jako situace, kdy člověk pociťuje bezmocnost, izolovanost, cizost vůči druhým lidem i své vlastní práci, vůči místu, kde žije i vůči sám sobě. V 60. letech se tímto pojmem začíná zabývat empirická sociologie, která se snaží rozlišit jednotlivé dimenze odcizení a formulovat je způsobem, který by umožnil jejich operacionalizaci a formulaci základních otázek určených k řešení.
Ze sociologického pracovního odcizení Marxe vychází například teorie odcizení od politiky. Narozdíl od Marxe, který spojuje odcizení s fenoménem ekonomickým, kdy hlavní příčinu vidí v kapitalismu a v soukromém vlastnictví, se další odborníci začali zabývat spíše jeho subjektivním vnímáním.
Významným představitelem, který teoreticky vymezil jednotlivé dimenze odcizení, byl americký sociální psycholog Melvin Seeman. Jeho práce vychází ze sociálně psychologického modelu, kdy je hlavním bodem konceptu odcizení pohled samotných aktérů, jejich subjektivní prožívání, očekávání a hodnoty. Ve své teoretické stati (1959) vymezil pět základních dimenzí odcizení: bezmoc, bezvýznamnost, beznormnost, sociální izolaci a odcizení od sebe sama.
Na Seemana navázali svým výzkumem americký sociolog Robert Blauner (1964) a Lars Tummers (2009). Tummers vychází z předpokladu, že veřejní profesionálové pociťují odloučení od politiky, kterou mají implementovat, protože nemohli být součástí procesu rozhodování o její podobě. Dalším předpokladem je neztotožnění se s cíli politiky, a to především, je-li postavena na ekonomických hodnotách a chybí v ní cíle poskytování kvalitní péče a služeb, solidarita či autonomie pracovníků. [7]
Odcizení v moderní společnosti
Modernizaci společnosti můžeme velmi zjednodušeně popsat jako produkt radikálních změn, ke kterým došlo v oblasti ekonomiky, mocenských vztahů, sociálního uspořádání, stylu života a výkladu světa. Koncept odcizení zachycuje určité problematické stránky fungování moderní společnosti a postavení člověka v ní. Jedná se hlavně o neprůhlednost sféry moc, o důsledku strojové velkovýroby i vlivu trendu konzumu na lidskou psychiku.
Odcizení člověka můžeme spojovat s procesem globalizace a konzumerizace současné společnosti. Postupným zanikáním místní lidové kultury, sílícím hodnotovým vlivem globálně mediálně šířené masové kultury a stále rostoucí hodnotovou orientací na výkon a úspěch roste obava z prohlubování propasti ve společnosti, v níž se stal konzum dominantní kulturní hodnotou.
Problematika konceptu odcizení
Každá teorie odcizení překládá odlišnou představu o pravé lidské podstatě, od níž se člověk vzdaluje a implikuje vlastní představu autentické společnosti. Často je termín odcizení užíván příliš vágně a jeho užití vyvolává řadu otázek. Jako protest proti jisté dehumanizaci společnosti může snadno sklouzávat do ideologických klišé.
Pojem odcizení je často užíván v souvislostí s bezmocí, ztrátou smyslu nebo izolací. Ve 20. století se stal jedním z hlavních pojmů kritické sociální teorie a existenciální filozofie. Silně rezonuje s Marxem a jeho popisem kapitalistického výrobního procesu. Obvykle je používán se záměrem kritizovat, nikoliv neutrálně hodnotit či analyzovat.
Hlavní konceptuální rozepře směřuje k tomu, zda je nasnadě vnímat odcizení jako subjektivní nebo objektivní jev. Ze sociálně-psychologického hlediska lze odcizení chápat jako subjektivní pocit nebo zkušenost. V objektivistickém hledisku lze najít odcizení spíše ve struktuře sociální dynamiky, které si nemusí být jedinec vědom.
Karl Marx a digital labor
Se stálým příchodem nových digitálních médií dochází ve společnosti ke znatelným změnám, které ovlivňují i specifika nově vzniklého informačního průmyslu. Paralel mezi současným vysoce automatizovaným výrobním procesem a tehdejší továrnou modernizovanou první průmyslovou revolucí lze spatřit vícero. V obou případech se jedná o nahrazení práce člověka strojem, zjednodušení jednotlivých úkonů, které vedou k přílišné specializaci pracovníka, zvýšení konkurence mezi zaměstnanci a s tím spojené prohlubování třídních rozdílů.
Hovoříme-li o Marxově procesu výroby, musíme mít na paměti, že se jedná zároveň o proces spotřeby. Tuto tezy lze například zjednodušeně aplikovat na prostředí sociální sítě — pokud jako uživatelé poskytneme svá osobní data ke sběru, svávají se spotřebním zbožím (reklamní agentury přetvoří data do cílené reklamy). Uživatel svou aktivitou online dává podnět k možné spotřebě produktu, který mu pak bude nabízen. Stejně jako dělník v továrně, který prodává několik hodin svého času denně tomu, kdo mu zaplatí nejvyšší sumu, i uživatel sociální sítě prodává svůj čas jako komoditu, za kterou dostane zaplaceno kvalitou dané služby, jejíž hodnota je měřitelná ve formě společenského vlivu a získaných informací.
Stejným způsobem funguje i odcizení v kontextu informačního chování. Každý uživatel sociální sítě je formován prostředím, ve kterém se nachází, je tedy otázkou, do jaké míry je ovlivněn okolím při produkci dat a shromažďování informací.[8]
[1] [2] KUŽEL, Petr. Marxovo pojetí člověka. In: Sok.cz [online]. ©2021 [cit. 08.04. 2021]. Dostupné z: <https://sok.bz/clanky/2006/petr-kuzel-marxovo-pojeti-cloveka>.
[3] RIEDEL, Gustav. Srovnání Feuerbachovy a Marxovy koncepce “odcizení”. Rozdílné pojetí “odcizení” u Hegela a u Marxe. Kritika Lukácsovy koncepce “Marxizace” Hegela. In: Ludvík Feuerbach a mladý Marx. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962. str. 115–143. Dostupné z: <http://hdl.handle.net/11222.digilib/119245>.
[4] MARX, Karl. Zbožní fetišismus a jeho tajemství. str. 49–55. In: MARX, Karl. Kaitál I. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954. 902 s. ISBN 21516/53. Dostupné z: <https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/Kapital1.pdf>.
[5] LOWE, Dan. Karl Marx’s Conception of Alienation. In: 1000-Word Philosophy.com[online]. 13.03. 2015 [cit. 08.04. 2021]. Dostupné z: <https://1000wordphilosophy.com/2015/05/13/karl-marxs-conception-of-alienation/>.
[6] FROMM, Erich. Mít, nebo být? Praha: Portál, 2020. str. 53–79. ISBN 978–80–262–1646–9.
[7] HIEKISCHOVÁ, Michaela. Pracovní spokojenost na úřadech práce v České republice z perspektivy teorie odcizení od politiky. Sociologia. 2018, 50(2), str. 119–148. ISSN 0049–1225.
[8] FUCHS, Christian; SEVIGNANI, Sebastian. What is Digital Labour? What is Digital Work? What’s their Difference? And why do these Questions Matter for Understanding Social Media? TripleC. 2013, 11(2), str. 237–293. Dostupné z: <http://dx.doi.org/10.31269/vol11iss2pp237-293>.
